Díky spolupráci s Evropskými federalisty vznikl tento komentář německého deníku Welt jehož autorem je Richard Herzinger. Píše se tam i České republice a jednou ze zpovídaných osob je i zástupce Pulse of Europe Česko Tomáš Peszyński.
Zde přinášíme český překlad:

Stále žijeme v roce 1989

Autoritářské tendence ohrožují demokracii ve východoevropských zemích Visegrádu. Avšak 30 let po pádu Berlínské zdi roste nový odpor občanské společnosti. To může být také naděje pro Západ.
Třicet let po pádu Berlínské zdi se na revoluci svobody z roku 1989 díváme jako na uzavřenou, slavnou kapitolu evropských dějin. Ale nejen ve státech osvobozených od komunismu nebyl výsledek této epochální revoluce konečně rozhodnut.

Vznik autoritářských proudů, sil „iliberální demokracie“ zásadně zpochybňuje přímý vývoj očekávaný v době sjednocení Evropy, právního státu a pluralismu.

Mezitím si západoevropská veřejnost zvykla promítat tyto problémy především do východoevropských a středoevropských států, kde se etablovaly vlády s tendencí k autoritativní vládě a liberálním sílám, které se zavázaly k liberálnímu proevropskému dědictví z roku 1989 hrozí marginalizace.
Stejné nebezpečí však roste také v západní Evropě a v některých ohledech jsou současné spory ve střední a východní Evropě zábleskem toho, co nás dosud čeká.

Němečtí Evropští federalisté přivedli zástupce občanské opozice ze 4 visegrádských zemí na rozhovor s Weltem do Berlína, aby narušili panující stereotyp o kontrastu. Že my jsme kosmopolité respektující právo a demokracii, kteří jsou oddání západní Evropě, kdežto v zemích V4: Polsku, Česku, Slovensku a Maďarsku vládne odpor proti tomu všemu.
Ve světle celoevropského konfliktu o budoucnost demokracie není marginální ani otázka výkladu historických událostí, jenž se odehrály před třiceti lety. Polská společnost je dnes hluboce rozdělena mezi příznivce národní konzervativní vlády a proevropských progresivních sil, říká 33letá polská občanská aktivistka Katarzyna Knapik.
V jádru tohoto nesmiřitelného konfliktu je „rozdíl ve vnímání událostí roku 1989: byl to úspěch nebo neúspěch?“ Pro vládnoucí PiS byla revoluce zrazena liberály a maskovanými komunisty a skutečné plnění jejich cílů nyní probíhá pod vedením národních konzervativců.

Na jedné straně, Jaroslaw Kaczynski , Lech Walesa na straně druhé, říká Knapik. Rozpor v generaci, která v té době zažila politický otřes, byla v současnosti masívně zvětšen současnou vládní imaginativní verzí minulosti. „Vidíme,“ říká Knapik, „že stále žijeme v roce 1989.“

Protichůdné síly vůči národně regresivním tendencím jsou ve všech čtyřech zemích pod silným tlakem a současní vládci je neustále odsuzují jako nepatrioty, ne-li zrádce a zahraniční agenty. Odpor opozice je nicméně silný.
Problém je však, jak říká Knapik a – jak se sám označuje – „amatérský aktivista“ Tomasz Peszyński (44) z Prahy, že opoziční skupiny v Polsku a České republice nedokážou převést svou energii do politického programu, který dává jejich společnostem naději. Je potřeba více plastického obrazu budoucnosti. Polská a česká opoziční hnutí jsou více méně obranářské, žádající zachování a nápravu demokratického a právního státu.

Naproti tomu si pravicoví populisté dokážou občany znovu a znovu občany podmanit tím, že vštěpují strach: jednou před návratem Němců, kteří jim chtějí zabavit jejich majetek, jednou obavou z muslimů, jindy zase z invaze lesbiček a gayů, která povede ke zničení tradičních rodinných hodnot.

V České republice došlo v polovině tohoto roku k největším masovým demonstracím od roku 1989 na protest proti korupci premiéra Andrej Babise, obviněného ze zneužití fondů EU a stylu vedení, který se více podobá stylu podnikového vůdce než zvolené hlavy vlády.
Demonstranti vytvořili stručný slogan: „Jsme občané, nikoli zaměstnanci.“ Nová a ještě větší mobilizace se očekává v polovině listopadu. Mocenskou strukturu vlády a Putinovi nakloněnému prezidentovi Miloši Zemanovi to však zatím nijak nezatřáslo.

Je ironií, že v Maďarsku, které je pravděpodobně nejpokročilejší na cestě k omezení nezávislosti soudců a médií, se opozice zdá být o krok napřed před Polskem a Českou republikou. V posledních místních volbách v říjnu dosáhla úžasného úspěchu. Kandidát opozice, na jehož podpoře se všechny opoziční strany spojily zleva doprava, porazil v starostenských volbách v Budapešti zástupce Fidesze, vládnoucí strany Viktora Orbána.
Dvaceti sedmiletá Alexandra Daam věří, že recept na úspěch její liberální strany Momentum spočívá v formulování pozitivních vizí pro Maďarsko, zejména pro mladé Maďary, a nepřebírání konfrontační logiky Orbána, který říká, že kdo není s ním je nepřítel maďarské identity. Pouhé dva roky po svém založení se Momentum rozrostla na největší opoziční stranu. „To ukazuje,“ říká Daam, „jak silná je potřeba takové síly.“

Jsou však podmínky v zemích Visegrádu stejně jednotné, jak si často myslí západní pozorovatelé, nebo jsou rozdíly mezi nimi spíše větší než podobnosti? Například v Polsku jsou veřejná média pevně pod kontrolou vládnoucí strany, zatímco soukromá média jsou stále do značné míry svobodná, zatímco v České republice je situace přesně opačná.

Ve skutečnosti všechny čtyři společnosti trpí běžnými problémy, říká Tomáš Ďuriš, 27, člen liberální strany Progresivní Slovensko a prezident Slovenských mladých evropských federalistů.
Mají však různé výchozí pozice. Po vraždě novináře Jana Kuciaka na začátku roku 2018, která odhalila vzájemné propojení mezi vládními kruhy a mafií, se na Slovensku objevilo silné protestní hnutí, které vyvrcholilo letos na jaře zvolením liberální právničky za občanská práva Zuzany Čaputové.

Prezidentství Čaputové je silným symbolem naděje nejen na Slovensku, ale i v ostatních vyšegrádských zemích. Ale má spíše symbolickou než skutečnou politickou moc. Především je však nadějí, že bude mít vliv na lepší politickou kulturu.
Něco změnit volbami
Tito aktivisté se nechtějí na sebe dívat jako na osamělé bojovníky uprostřed autoritářského systému, jako bylo disidenti komunismu, a to i navzdory zastrašování, kterému čelí. „V neposlední řadě máme za těchto časů velkou výhodu: dnes se můžeme mezi sebou volně stýkat a to nejen s kolegy ze zemí Visegrádu, ale také s lidmi ze západní Evropy, a můžeme se učit jeden od druhého,“ říká Knapik.

A Alexandra Daam vysvětluje: „Ano, v Maďarsku máme polo autoritářský sytém, ale jak jsme nedávno viděli, je stále možné provést změny prostřednictvím volebních procesů.“ Lze zvrátit autoritářský trend, ale nestane se to přes noc.
Ano, říká Ďuriš, Slovensko je stále demokratickou zemí, o čemž svědčí skutečnost, že občanské hnutí dokázalo donutit k demisi zkorumpovaného premiéra Roberta Fica a další politiky na důležitých pozicích. „Občanská společnost je na vzestupu a na rozdíl od minulosti je také přítomna v malých městech a vesnicích.“

„Cítíme se trochu, jako bychom znovu prožívali celý příběh,“ říká Katarzyna Knapik. Generace roku 1989 se po úspěšném svržení komunismu stáhla do soukromého života, aby si užila plody získané svobody. Tím se nepodařilo předat občanské vědomí další generaci. To musí být nyní s obtížemi napravováno.

A pokračuje: „Koneckonců, máme dědictví Solidarity, na kterém můžeme stavět.“ Stejný ústup tehdejších průkopníků demokracie v České republice, vnímá i Peszyński. Nejdůležitějším zjištěním dneška je, že „práce pro demokracii nikdy nekončí.“

Platí to nejen pro východní a středoevropské státy, ale také pro západní Evropu. “V této souvislosti je EU nesmírně důležitá“, dodává Knapik. „Jde tu o vědomí toho, že se můžeme obracet k evropským institucím na obranu svých vlastních práv a nemusíme být v tomto boji sami.“
My na Západě bychom se měli podrobněji než dříve zabývat složitými sociálními procesy ve státech střední a východní Evropy, namísto toho, abychom tam jen vnímali temnotu. Možná, že naděje na obnovení liberální demokracie v celé Evropě je ještě výraznější v rostoucí sebedůvěře iniciativ občanské společnosti ve východní Evropě.

Stejně jako kdysi disidenti oživili liberální myšlenku svobody za komunismu, z těchto hnutí by dnes mohl vycházet impuls pro renesanci západních hodnot – právě proto, že tamní společnosti již mají intenzivní špatné zkušenosti s autoritativní regresí.