Jak je všeobecně známo, postavil se premiér Andrej Babiš – za podpory (jak jinak) Komunistů a SPD proti přijetí padesátky Syrských sirotků do ČR.

Tento svůj krok, který je z morálního hlediska bezpochyby dalším smutným vrcholem nechutnosti naší xenofobní hysterií poblouzněné politické scény, se Babiš ve svém nedávném rozhovoru pro deník Právo snažil obhájit slovy, že„Česko je solidární, od roku 2015 jsme do různých zemí kvůli migraci poslali 2,5 miliardy, pomáháme na místě v Sýrii lékaři i experty, v Česku jsme ošetřili 2500 pacientů včetně řady syrských dětí“ – tedy ve svém jádru další iterací jeho oblíbeného tvrzení, že problém uprchlictví lze řešit jedině v zemích, odkud uprchlíci pochází.

Jasně, samozřejmě, že by bylo nejlepší, kdyby se podařilo vymýtit samotné příčiny uprchlictví. K tomu by ale, řečeno jen s relativně malou nadsázkou, stačilo jen pár drobností – nastolit světový mír a dosáhnout toho, aby nikde na světě nedocházelo k pronásledování. K ukončení tolik proklínané ekonomické migrace pak postačují takové maličkosti jako nastolení celosvětové prosperity a ekonomické rovnosti. Jak prosté.

To samozřejmě nemění nic na tom, že pomáhat přímo na místě je důležité – v tom, ale prakticky v ničem jiném, lze Babišovi dát za pravdu. Pak je ale s podivem, jak málo Česká republika, jejímž Premiérem Babiš je, v tomto ohledu dělá. Tvrzení, že Česká republika je solidární je totiž holý nesmysl. Vyjádřeno v poměru k HDP jsou dle statistik OECD výdaje České republiky na zahraniční pomoc dlouhodobě jedny z nejnižších ve vyspělém světě – na pomoc ostatním zemím vydáváme pouhých 0,13% našeho národního důchodu – o čtvrtinu méně než Estonci, pětkrát méně než Němci a osmkrát méně než Švédové – viz graf níže.

 

Graf: Oficiální rozvojová pomoc jako % HDP dárcovských zemí, ČR vyznačena červeně, Zdroj: OECD

Premiérova snaha pochlubit se tím, že ČR „do různých zemí od roku 2015 poslala 2,5 miliardy” pak skoro zní, jako by si Babiš vůbec neuvědomoval velikost této částky ve vztahu k celkovým státním výdajům v ČR a k prioritě, kterou migraci a „pomoci v zemích původu“ údajně přisuzuje – ty jím zmíněné 2.5 miliardy představují pouhých 0,07% rozpočtových výdajů za období 2015-17. To rozhodně nenasvědčuje, že by tato oblast měla při sestavování rozpočtů (které Babiš celou tuto dobu diktoval) jakoukoliv prioritu. Chlubit se tím, že se v ČR léčilo 2500 Syřanů – v situaci, kdy si válka v Sýrii vyžádala zhruba půl milionu mrtvých a ještě mnohokrát vyšší počet zraněných, pak také není zrovna nejšťastnější – zvlášť když přihlédneme ke skutečnosti, že se v mnoha případech jednalo o prominenty Asadovy vražedné diktatury (jak například popisuje reportáž serveru Manipulátoři.cz zde). Babišovy řeči o tom, jak chce prosadit „Marshallův plán pro Afriku“ ve světle těchto čísel působí naprosto směšně.

Disonance mezi tím, jaký význam Babiš dle svých tvrzení migračním tématům přikládá, a tím, jak evidentně špatně je o něm informován, je opravdu pozoruhodná. A je to škoda. Počty příchozích imigrantů do Evropy jsou nyní zpátky na úrovni z doby před migrační krizí z roku 2014 – cca. O 95% nižší než v době jejího vrcholu. Hovořit o migrační krizi tak ve vztahu k současným evropským poměrům už není úplně na místě a Evropa má nyní dobrou příležitost přijmout strategii, která by jí do budoucna pomohla se s případnou další takovouto krizí vyrovnat lépe než s tou předchozí.

Tato strategie by samozřejmě měla obsahovat podstatný prvek všude tolik omílané „pomoci přímo na místě“ jak ve formě rozvojové pomoci, tak ve formě např. větší role EU v zajištění regionální bezpečnosti ve svém sousedství. Také by bezesporu měla obsahovat ze všech stran tolik zdůrazňovaný prvek posílení ochrany evropských hranic. V tomto kontextu snad jen stojí za to upozornit, že Babiš se nedávno odmítavě postavil proti posílení Evropské agentury pro ochranu hranic (FRONTEX) s tím, že by tuto ochranu měly zajistit hraniční státy EU. Jestli Česká republika těmto zemím na posílení ochrany jejich hranic bude alespoň něco finančně přispívat lze jen spekulovat – zkušenost s údajně prioritní pomocí v zemích původu ale silně napovídá, že zůstane jen u planých řečí. A v neposlední řadě by také měla obsahovat sadu konkrétních, uskutečnitelných opatření, co s již existujícími uprchlíky či imigranty – kromě registrace těch, co se rozhodnou vydat se do EU, na evropských hranicích udělat. K této otázce se Babiš pro jistotu vůbec nevyjadřuje.

Andrej Babiš se rád chlubí, že v brzké době předloží s „plánem pro celou Evropu“, jak migraci řešit (viz např. Zde). S tímto svým velkým plánem se pak chystá oslovovat představitele zemí, které na rozdíl od ČR s imigrací a přijímáním uprchlíků mají rozsáhlé zkušenosti. O nutnosti „Marshallova plánu pro Afriku“ bude přesvědčovat zástupce zemí, které na rozvojovou pomoc do zahraničí posílají osmkrát větší část svých příjmů než ČR. Tento předkladatel „celoevropských návrhů na řešení“ bude kázat o nutnosti ochrany hranic – a zároveň se bude stavět proti návrhům na posílení společné evropské hraniční stráže. A v neposlední řadě se bude snažit svůj plán představit zemím, které na rozdíl od vrcholných představitelů ČR o křesťanských hodnotách jen neblábolí, ale skutečně vědí, co jsou a řídí se jimi. K tomu je ale také potřeba určitý morální kredit – který Česká republika sveřepým odmítáním přijetí hrstky zubožených dětí úplně zbytečně ztrácí.

Ve světle výše zmíněného lze čekat, že Babiše při představování jeho „velkého plánu“ ze strany demokratických evropských politiků opravdu moc pochopení nečeká.