Vzpomněli jste si, že dnes je Jom ha-šoa, tedy den, kdy Židé uctívají památku obětí holocaustu? Pokud ne, tak v pořádku – já také ne. Až do chvíle, co jsem cestou z práce šel okolo stánku, kde představitelé Institutu terezínské iniciativy předčítali z nekonečného seznamu lidí zavražděných během holocaustu. A já jsem si v tu chvíli vzpomněl na jednu fotografii (v záhlaví), kterou jsem před nějakým časem viděl. Jde o fotografii pořízenou v Osvětimi Wilhelmem Brasserem, vězněm, který byl v tom koncentráku přinucen fungovat jako táborový fotograf, a dodatečně obarvenou Brazilskou umělkyní Marinou Amaral.

Je na ní Czeslawa Kwoka, v době pořízení fotografie čtrnáctiletá polská dívka, kterou nějaké svině z nepochopitelných důvodů naložily do odporného vymrzlého dobytčáku. Ten ji dovezl do Osvětimi, kde ji celou vyděšenou nějaké jiné svině z vagonu vyhnaly. Byla navlečena do hnusných táborových hadrů, byly jí ostříhány vlasy a na zápěstí jí bylo vytetováno její táborové číslo – 26947. Když potom kvůli focení toto číslo německy vyvolávali, nerozuměla. Za to ji, podle Brasserova svědectví, nějaká jiná svině praštila přes ústa takovou silou, až jí roztrhla ret. Před focením si chudinka utřela slzy z očí a krev ze rtu, ale stejně je na fotografiích vidět, že vůbec nechápe, co komu udělala, že se ocitla v takto příšerném místě a že se k ní lidi chovají s takou nevysvětlitelnou zlobou. Měsíc poté, 12.3.1943 jí pak nějaká ještě jiná svině vpíchla fenol přímo do srdce a tím její kratičký život skončil.

Tak jsem se rozhodl, že před stánkem chvíli postojím a věnuji nebohé Czeslawě – osobně i jakožto symbolu všech ostatních obětí holocaustu, minutu zamyšlení. A jak jsem tam stál a slyšel číst stále další a další jména zavražděných, pomyslel jsem si, že to, co dělám je možná trochu nespravedlivé. Vždyť z těch jmen na tom nekonečném seznamu musel úplně stejný pocit zděšení z absurdního zla, které se okolo nich odehrává a nepochopení, čím přesně si zasloužili, aby s nimi takto někdo nakládal, zažít úplně každý. Spravedlivé by bylo věnovat aspoň těch pár vteřin každému z těchto obětí nacistické zvůle individuálně – a nejen těm.  Vždyť vraždění ve jménu komunistické totality bylo ještě rozsáhlejší a komunističtí vrazi se ve svých metodách s těmi nacistickými mnohdy navzájem inspirovali. A pak si člověk uvědomí, že kdyby každému z těch nevinně umučených mužů, žen, starců a dětí měl věnovat aspoň tu pitomou minutu, musel by tím doslova strávit celý zbytek svého života.

Tak jsem tam aspoň tu minutu postál a pak odešel. Když jsem došel domů, otevřu si noviny a v nich čtu, jak Tomio Okamura – člověk, který mj. relativizuje romský holocaust a vede stranu, která v mnohém používá podobnou rétoriku jako ta nacistická a která podobně jako NSDAP rozdmýchává to nejhorší, co v určitých vrstvách naší společnosti dříme, po konzultacích s Milošem Zemanem – osobou, která mj. gratuluje V. Putinovi k jeho „vítězstvím“ v Sýrii (protože civilní oběti Asadových/Putinvých chemických útoků vem čert), oznamuje, že chce hrát zásadní roli při sestavování nové vlády a že si chce diktovat, kdo může a nemůže být ministrem. Vládu pak vedle SPD má podpořit ještě KSČM – tedy strana, která se dodnes pořádně nedistancovala ani od těch nejhorších excesů komunistické zvůle.

To, že zrovna první dva z výše jmenovaných evidentně nemají problém s přirovnáváním Evropské unie – organizace, která vznikla s explicitním cílem zabránit opakování hrůz II. Sv. války, ke Třetí říši – navíc kvůli tak evidentnímu nesmyslu, jako hoax o zákazu tuzemáku, už jen doplňuje beztak dost nejapný obrázek.

Musím říct, že to dnes byla hodně depresivní kombinace vjemů.